Lilinka

18. listopadu 2008 v 20:26 | Amanda |  Příběhy a články...

Jmenuji se Niky a je mi 15let a Lilinka je ve psím nebíčku… přesto na ni stále vzpomínám a myslím. O ní teď bude celé povídání...
(pro celý článek klikněte na odkaz dole v pravém rohu ,,Celý článek")




Když jsem byla ještě hodně malá a teprve jsem se učila pořádně mluvit, hrozně jsem opakovala mami, tati já bych chtěla pejska… a protože jsme bydleli na vesnici nebyl to tak nesplnitelný sen… s mojí sestřičkou a bráškou,kteří byly o 8 a 9 let starší jsme nakonec usmlouvali,že si pejska pořídíme a tak jsem dostala slib a už se radovala a vymýšlela různá jména… nakonec jsem se usmyslela , že můj pejsek se bude jmenovat Rickinka ( a bude to tedy fenečka ) ovšem velký problém byl, že moje maličkost neuměla říci to zrádné písmenko ,,R" … nevím jakto,ale přesně si pamatuji jak jsem pobíhala venku a snad každých deset minut jsem klepala na okno a ptala se jestli si dobře pamatují to jméno a odpověď ,,kupodivu " byla vždy ano Nikolko bude to Ricky…
No a najednou jednoho dne,kdy jsem ,,hrála" ( doopravdy jsem to ještě neuměla) se sestřičkou karty ve dveřích, se najednou otevřeli a táta držel v náručí krásné malinké štěňátko… strašně moc se bálo a klepalo,ale na ten okamžik jsem doteď nezapomněla a rozhodně ho nikdy nezapomenu… Tohle byla ta moje Lilinka…. Aby jste rozuměli vlastně Rikinka,ale bez toho ,,R" se rodinka přizpůsobila mému žvatlání a z Riky se stala Lili… No a jak jsem rostla já… rostla i moje věrná kamarádka... vyrostla z ní krásná fenečka kříženec ,,jezevčíka se srnkou" alespoň takhle mi to všichni vždycky říkali… a ona tak opravdu vypadala… krásná, štíhlá, s dlouhýma nohama, hnědou srstí a krásnými hnědými kukadly,které by okouzlili snad každého… Byly jsme spolu snad pořád,ale když mi bylo 6 let… moji rodiče se rozvedly a já se s mámou přestěhovala na druhý konec republiky … a bez Lilinky. Byla jsem ještě moc malá a neměla z toho rozum,ale vidět jí jen o prázdninách mi opravdu nestačilo a když už jsem to chápala, poprosila jsem mámu i tátu,abych si jí mohla vzít k sobě… a nakonec povolili a já jí měla znovu u sebe a strávili jsme spolu dalších 6 krásných let až se z ní stala stará a klidná dáma… ale před rokem a několika měsíci byly další klidné a obvyklé prázdniny, které jsme se čirou náhodou na pár dní jely na návštěvu do domku se zahradou - tam se bude lilince přece líbit! A před dvěmi týdny než jsme tam jeli jsem jí šeptala do ouška že už brzo pojedeme na zahradu a že se tam bude mít báječně - jako v ráji! V tu chvíli jsem ale nevěděla jak jsem blízko pravdy…
Byly jsme na místě, opalovali se, Lilinka pobíhala na zahradě… v ten den…. No prostě bráška sekal zahradu a máma byla nahoře…. A mě zvonil telefon tak jsem nechala lili na zahradě s bráškou a šla telefonovat…. Když mi do pokoje vtrhnul bráška a křičel , že lilinku srazilo auto nevěřila sem tomu…. Jak? Proč? To není pravda! …. ale byla…. Když bráška šel vysypat trávu za plot, nevšiml si, že za ním vyběhla…. V tu chvíli se řítil náklaďák a neubrzdil to…. Já seběhla dolů, otevřela dveře a to co jsem viděla se snad nedá popsat ! Ona nebyla mrtvá! Z té silnice se doplazila ke dveřím a čekala až přijdu … dívala se mi do očí a záda…. Měla přeraženou páteř na půl… ten pohled nezapomenu… já… já sem utekla pryč a už jí neviděla… bráška jí zavezl k veterináři a ten jí dal smrtící injekci…. A teď je mrtvá…. Dodnes na ni myslím …
O pár měsíců později jsem usoudila,že sama být nemůžu a pořídila jsem si štěňátko jorkšíra… jmenuje se Amanda a o ní vlastně jsou celé tyto stránky… teď je ona můj středobod vesmíru a život bez ní si neumím a nechci představit… ona mi pomohla se z toho dostat a za to jí moc děkuju…. No a to je celý můj příběh…. Tak snad stál za přečtení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PaulineQ PaulineQ | Web | 23. listopadu 2008 v 11:36 | Reagovat

Tak to je mi moc líto, ale věřím že ti to Amanda vynahradí :-)

2 Zuzi a Jana Zuzi a Jana | E-mail | Web | 27. prosince 2008 v 17:16 | Reagovat

Moc krásné , až mi to vehnalo slzy do očí i já měla pejska Mišku celích 16 let ,po její smrti mi trvalo 4 roky než jsem si pořídila dalšího pejska . Myslela jsem že už nikdy dalšího

3 Jenny Jenny | Web | 31. prosince 2008 v 20:06 | Reagovat

To je mi moc , moc a moc líto . Málem jsem se rozbrečela , Amanda je i moje nej. kámoška , možná že to něco znamená ........ :D

4 dzivet a ashley dzivet a ashley | Web | 9. března 2009 v 9:50 | Reagovat

hodně smutný..naši měli vždycky ovčáky, a tak jsem byla kolikrát svědkem jak nám ji někdo srazil. jednou jsem seděla s jednou ovčandou která byla srazená u silnice a čekala na rodiče až přijedou. ona se z toho dostala, ale taky byla spíš odražená. To tě obdivuju, to tě muselo hodně síly.

5 Neriet Neriet | E-mail | Web | 1. dubna 2009 v 9:45 | Reagovat

ježiškotky... jsi mě rozbrečela... vzpoměla jsem si na svou první yorinku Babetku... (teď máme zase Babetku ale už je druhá) taky nám ji srazilo auto... já ji pustila navolno v parku kus od cesty... ona neodbíhala když neměla za kým... jsme si hrály v trávě a ona náhle zbystřila... na velkou vzdálenost poznala mamku za cestou a rozeběhla se za ní... Volala jsem na ni a hnala se okamžitě za ní a snažila se ji zastavit. Jediné čeho jsem docílila bylo že se jedinkrát zastavila, koukla na mě a hnala se dál za paničkou... srazilo ji auto a na místě byla mrtvá...

měsíc na to jsme si pořídili druhou Babetku a musím říct že na ztrátu jednoho chlupatého zlatíčka je nejlepším lékem malé rozdováděné miloučké štěňátko. Jen už nikdy asi nezapomenu na onu první Babetku, kdykoliv jdu okolo toho místa kde se to stalo ženou se mi do očí slzy a pocitu viny se asi nidky nezbavím, ikdyž vím že jsem nemohla tušit že se tam objeví mamka a Bibi ji na tu dálku pozná, vždycky když jdu kolem mám pocit že to jen a jen má vina...

Brr běhá mi mráz po zádech... krásný a velmi smutný příběh... vím jak tě ta ztráta musela bolet a nejspíš nikdy úplně nepřebolí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.